90s sedany: American Dream pro každý den

V životě každého automobilového nadšence se nachází pár přelomových okamžiků: první auto, první přeplňované auto, první zadokolka, první dvanáctiválec, první supersport nebo třeba první amerika. Určitě si řízení těchto aut budete pamatovat, konkrétně u mne to byl Forman, naftový Hyundai Tucson, valník KIA (uznávám, že zatím nic moc), Jaguar XJS a Alfa Romeo 4C. Uff, na konci jsem tu statistiku už trochu vylepšil, že? Jen na to první americké auto jsem čekal opravdu dlouho. Až teď, teď se naskytla příležitost a hned dva kousky přibyly na mém rozrůstajícím se seznamu.

Pravda, pravověrným amerikofilům to asi nic moc neřekne, jsou kulaté, jsou ze špatného období, mají příliš malé motory a rozměry a poháněnou tu špatnou nápravu, tedy přední. Jistě, já vím, správná amerika je zadokolkový full-size sedan na rámu a s vidlicovým osmiválcem pod kapotou. No, tak třeba někdy příště, napoprvé si vystačím se zástupci menší kategorie.

sedany-american-dream_14

Takže pojďme si představit, s kým mám dnes tu čest. Jako první si pořádně vyzkouším Ford Taurus druhé generace z roku 1992 v hezké modré barvě. Tenkrát šlo o zbrusu nový model, jen jméno bylo známé a vzhled povědomý, protože podobná první generace přišla na trh už v roce 1986. Nový Taurus byl ale o trochu méně racionální, byl delší než předchůdce, protože takřka všechny části karoserie byly pozměněny. Jen dveře se vyráběly ve stejném tvaru. Z nabídky se vytratily čtyřválce a manuální převodovky, zákazníci tak vždy ze showroomů vyjeli s agregátem V6 a automatem.

sedany-american-dream_07

Větší tradici má druhý kousek – Chrysler New Yorker. Tohle jméno tu s námi bylo od roku 1940 do roku 1996. Jde o nejdéle používaný název automobilu v USA a také o vlajkovou loď automobilky Chrysler. Ve své poslední generaci se představil s úhledným oblým designem a pohonem předních kol. Typickým poznávacím znamením byla dvojitě zvlněná a bohatě chromovaná maska a také oblý tvar zadních oken. Tenhle konkrétní kousek je navíc z Kalifornie, což, jak víme ze sledování Wheeler dealers, má pozitivní vliv na stav laku. Standardem byl vidlicový šestiválec o objemu 3,5 litru a výkonu 214 koní, který je i v tomto kousku. Jinak je ale pod kapotou dost místa i na V8, vždyť před motorem je další půl metr materiálu navíc, který vám v případě nárazu přijde vhod.

sedany-american-dream_18

Trochu hůře je na tom Taurus, ten se musí spolehnout pouze na třílitr. Větší motor než V6 se pod kapotu prostě nevejde, pokud jste jej chtěli, měli jste si koupit Crown Victorii. Má celkem obstojný výkon 140 koní, i když majitelé japonských vozů už se smějí, že tolik vytáhnou z třetinového objemu. Jenže u amerik o výkon nejde, to zkrátka musíte pochopit. Navíc dynamicky Ford nestrádá, roztočit rychleji patnáctipalcová kola není tak energeticky náročné. A že by tenhle kousek kvůli většímu objemu byl nějak neekologický, to také nehrozí. Má i řízený katalyzátor. Třílitr si s tímhle 4,8 metru dlouhým a 1,4 tuny těžkým sedanem celkem poradí, umí se rozjet až na 180 km/h s průměrnou spotřebou okolo deseti litrů. Já vím, že načipované Octavky se vám na dálnici vysmějou, ale ještě je trumfneme, nebojte.

sedany-american-dream_03

Tenhle elegantní sedan totiž umí něco, co svede jen málokterý evropský sedan střední třídy – rozmazlovat svého majitele pohodlím až k úplnému rozněžnění. Ne, vy to nechápete, kam se na něj hrabou manažerské sedany utopené v kůži, tohle je prostě jiná liga. Kůže je pro businessmany, to pravé pohodlí vám poskytne semiš! Fakt, nebojte se vlka, protože na tomhle povrchu jej nechytnete. A plyšáky jsme milovali v dětství všichni, kdo říká, že ne, ten je má v posteli dodnes. Jen materiál by však nestačil, ještě důležitější je ten tvar – pohodlné rovné měkké křeslo s loketní opěrkou uprostřed, vedle druhé pro spolujezdce. Když loketky vyklopíte, usadíte tam dalšího člověka. Ostatně proč by také ne, když je volič automatické převodovky pod volantem, nebudou vám jeho nohy překážet. Leč zkostnatělé evropské předpisy tyto americké počty pasažérů neuznávají. Vtipné, právě Američané totiž vynikají tělesnou konzistencí, která zabere více místa. V Taurusu to ovšem tak nevadí, je hodně prostorný.

Když se tedy dostanu k tomu, abych se s vozem projel, musím zařadit na automatu správný režim. No, je to snadné, ale začátečníka trochu zmatete. Musíte se totiž vyhnout režimu D, který vás napadne jako první. Ten slouží na jízdu do kopců, víc vytáčí motor. Dnes to většinou bývá pojmenované jako režim Sport, ale to by v Taurusu opravdu vypadalo nepatřičně. Zde tedy volím „malé dé“, které na klasickou jízdu plně postačuje.

Motor se probírá k životu, ale nijak výrazně se zvukově neprojevuje. Ono je to fajn, k jeho pohodlné a klidné podstatě by se řev nějakého siláka nehodil. Tady se šestiválec jen tak mírně převaluje a klidně přede. Trochu se ozve jen, když mírně přišlápnete plyn. Ale pořád nečekejte nějaký velmi silný rachot, prostě jen slyšíte silněji tepat jeho vnitřnosti. Skvěle ladí k charakteru auta, jen se tak převaluje, zatímco vy pomalu plujete silnicí. Jistě, posměváčci amerik už se zase uculují, protože přesně tak se tyhle auta na silnici chovají, houpou se jak malá loďka. No ano, vždyť je to na našich silnicích právě super, přehoupnout se přes všechny ty výmoly a díry. Trochu nezvykle na mne působí jen jedna páčka pod volantem, a sice na levé straně. Ale je to prostě, blinkry jsou stejně a stěrače se ovládají otáčením konce páčky.

V interiéru Chrysleru si hned napoprvé všimnete rozdílu. Zatímco u menšího Taurusu se ještě čeští závistiví úředníci, utiskovaní ve svých Favoritech, vzpouzeli přijmout údaje výrobce, u Chrysleru se již na odpor nezmohli a tak si k sobě řidič může naložit dalších pět pasažérů. Také je Chrysler o dobrých dvacet čísel širší, což sice oceníte při převozu kamarádů, ale proklejete na parkovišti každého nákupního centra. Chrysler nabízí ještě více místa uvnitř a také větší kufr. Do toho se mnohem lépe dostanete, protože víko je téměř přes celou jeho délku, zatímco u Taurusu je velká část zavazadelníku až pod zadním sklem.

Další rozdíl pak představují použité materiály. Jelikož byl New Yorker na vyšší úrovni než Ford, najdete tu kůži. Pochází ale takřka ze stejné doby, konkrétně z roku 1994, takže jsou si jinak tvarově dost podobné, zvenku i zevnitř. I Chrysler má uvnitř velice pohodlná křesla s loketními opěrkami. A použitá kůže je zase odolnější proti americkému jídlu, lépe z ní spláchnete mastnotu z hranolek, rozlitou kolu a kydanec majonézy z pořádného burgeru. Kdo má děti nebo psy a kožená sedadla, rád mi potvrdí snadnější údržbu sedadel v jakž takž použitelném stavu.

Chrysler má pod kapotou větší motor, o celých půl litru. Také výkon je pak lehce přes 200 koní. Díky tomu, že Chrysler je jen o málo těžší než Ford, je i výrazně dynamičtější. Umí jet i lehce nad 200 km/h, takže brzdou na dálnici rozhodně nebudete. Pohodlný je stejně jako Ford, ne-li více. Lví podíl na tom mají hezká a malá kola, která mají gumy s vyšším profilem. Dnes v módě tenkých černých slupek to vypadá pomalu nepatřičně, ale má to své opodstatnění. Jen to bude ještě horší s parkováním, délka vozu je totáž 5,2 metru a na to většina parkovacích míst u nás pravdu není dělaná.

Oba kousky mají najeto 63 tisíc mil, což je něco přes sto tisíc kilometrů. To je na velký šestiválec docela málo, vlastně jde o čerstvě zajeté kousky. A co je vůbec nejlepší, oba hledají své nové majitele. Pokud se tedy chcete vozit stylově a klidně i denně, ozvěte se nám a stylový pohodlný sedan může být váš. Možná žere víc než naftová Octávka vašeho souseda, možná je starší než Felicie vaší tetičky a určitě se s ním bude parkovat mnohem hůř, než vaší kolegyni s její novou Fábií, ale pokud s těmito auty pojedete do práce nebo na nákup, rozhodně si to mnohem víc užijete.

 – Martin Tolar –